Alfréd a Bethany

16. října 2014 v 17:16 | Ratuska
Občas se pro něco náhle rozhodnu a musím to co nejdříve uskutečnit. Tak to proběhlo i s pořízením párečku myší. Jeden den jsem vymyslela, že produkce vlastních mláďat na zkrm by nebyla marná, a druhý den jsem si vybírala chovný párek ve zveráku. Protože tyhle dva stěžejní pilíře mého nového chovu nemám v plánu věnovat hadům, ač mi brzy dokázaly, že jsou daleko hlučnější a smradlavější než všichni mí dosavadní potkánci, pojmenovala jsem je.


Černobílý sameček je Alfréd a bílá samička Bethany.


Největší radost z nich má naše roční Hyenka. Buď neví, že by to byla dobrá jednohubka, nebo to jenom předstírá a čeká na vhodný okamžik. Na druhou stranu ani myšky nejeví žádné známky zájmu či dokonce strachu. Naopak jdou raději přičichnout k odvěkému nepříteli než k mé ruce.

Chovu zdar!
 


7 čili sedm dní

5. října 2014 v 23:42 | Ratuska
Drahý Rolande!

Dnes je to přesně týden od oslavy mých šestadvacátých narozenin, ke kterým jsem si nadělila nevšední dárek - rozchod. I když, aby se dva lidé mohli rozejít, museli by před tím spolu být a to v našem případě už dlouho neplatilo... Naše společné chvíle se staly ztrátou času. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale když se ukázalo, že počáteční sliby byly plané a touha trávit volné chvíle s rodinou byla větší, než touha pobýt se mnou, nedalo se nic dělat.

Loni na Silvestra mluvil o nutnosti jednat a změnit naši situaci. Když jsem mu sdělila své obavy, že za rok budeme stále na stejném místě, dušoval se, že určitě ne. Do posledního prosince už nezbývá mnoho času a naše situace rozhodně nevypadala, že by se mohla změnit. A tak jsem to vzdala...

Chybí mi.

Můj smutek ovšem zahání pohyb mezi lidmi. Akademický rok se pomalu rozjíždí, spolužáci (a já samozřejmě také) zatím poctivě chodí na všechny přednášky. Po dlouhé absenci jsem opět navštívila svou "rodnou" osvěžovnu a v sobotu jsem o kafi a o vodě vydržela až do rána druhého dne jako za starých časů. Kromě toho jsem si udělala radost nákupem naušnic a švihadla. Buď budu skákat, nebo se oběsím.

V pátek jsme si s rodiči udělali filmový večírek. Zhlédli jsme nejprve pokračování Hobita: Šmakovu dračí poušť a poté film Ridleyho Scotta z roku 2012 Prometheus. Druhý jmenovaný snímek ve mně zanechal spoustu nezodpovězených otázek a smíšených pocitů. Zpracování nebylo špatné, vesmírné lodě a mimozemšťany můžu, ale jinak to postrádalo logiku. Možná bych si to měla pustit ještě jednou a více se soustředit...


Po dlouhé době jsem také vyrazila zkontrolovat ovce a kočičáky. Hlavním důvodem byl sběr ovčího trusu, který si teď hýčkám v ledničce. Zítra ho čekají velké věci :-). Na předchozí fotce je nejmladší přírůstek do vesnické kočičí smečky a fotka následující zachycuje souboj dvou nadržených ovcí (rozuměj ovcí v říji).


Teď už ale, drahý Rolande, musím zalehnout. Vítám Tě zpět v mém "novém" životě a doufám, že se brzy setkáme na cestě.

Ratuska

O deštivých nocích

1. září 2014 v 1:04 | Ratuska
Víte, co je nejhorší věc na světě? Žížaly. Krátké, dlouhé, tenké, tlusté, MĚKKÉ žížaly. Nesnáším žížaly. Když se vracím nádhernou deštivou nocí z hospody domů, nemůžu ani došlápnout na zem, abych se na centimetr k jedné z nich nepřiblížila bosou nohou. Jsou všude a zvlášť tam, kde nesvítí pouliční lampy. Pokud jenom leží, jde to, pokud sebou mrskají a natahují se po mně, skáču do prázdna a doufám, že nedopadnu do měkkého. U dveří do domu si oddychnu. Jsem v bezpečí. A pak se rozsvítí a ona se tam mrkská za rohožkou přímo u dveří jedna obvzlášť vypasená. Humus.

Hned v závěsu za žížalama je stav mysli, když na vás sere milovaná osoba, a přitom tvrdí, že na vás nesere. To, že vás nechce vidět je totiž naprosto normální. Vždyť času je v životě málo, tak je lepší ho strávit sám, v práci, v jiné práci nebo s rodinou. Co naplat, nejsem rodina a nikdy nebudu.

A song that helps me clear my head

6. května 2014 v 6:55 | Ratuska
Vyčistit mou hlavu nedokáže ani savo. Ani drátěnka a jiná nesportovní nářadíčka. A čí hlavu taky jo. Naše hlavy jsou tak zasraný tím dnešním světem, že můžem být rádi, že z toho nevykvetem...

Don't know if it's day or night... Teď je noc. Na mou duši.
Am I goin' wrong or right
I'm alone again, I'm without a friend... Jsem alone pořád.
Don't know if I'm still alive
Am I gonna lose my mind
will I fall again, will I stand the pain... Vždycky tu bolest vydržím.
When life takes me by surprise
will I just close my eyes
will I just let it be
When life takes all your dreams away
it's hard to find the way
the strength to carry on
but I feel these tears will make me strong... Opravdu?
Everything is turning grey
Just waiting for tomorrow, hey
gotta find myself
gotta break this shell
Cause I won't let it get me down
Don't wanna wear this ugly frown
I can start again
I believe I can... I já mám o sobě občas vysoké mínění.
When life takes me by surprise
I won't just close my eyes
I won't just let it be
Cause I'll be strong enough to fight
To know what's wrong or right
And I will find my way
Someday, someday... Někdy se to opravdu podaří...


Kdybych si dalo o pivo míň, tak se snad neprobudím

6. května 2014 v 2:20 | Ratuska
Je to tam. Někde za tim kopcem je ráj.
Ráda bych se k němu přiblížila,
aspoň na okraj.
Mohu podotknout,
že s touhle situací nemohu hnout.
Srát na to, srát na všechno,
a MŮŽE být hůř,
samozřejmě bude hůř.
Utáhnu stavidla, nastavím pravidla,
a budu se za všechno rvát.
A možná taky né,
co mě neposílí, to mě zabijé.

Proč každej druhej má u sebe nůž?
I já mám u sebe zbraň,
tou zbraní si dobývám ráj.
A nedobudu, pokud nenabudu
sebevědomí aspoň po okraj.
Ten hnis a hnus je ve mně,
jako Jack a jako medvěd.
Bolest je obrovská a hanba,
ta hranic nemá, ač stavím
si za okny máj...

Kolem mě zeď a malta,
cihla a karta a eso do davu
dám jako zástavu.
Vždyť nikdo mě nemůže znát,
vždyť nikdo mně nemůže lhát,
a kdyby přece,
najmu si střelce, který
si s tím poradí.
Na co jsou hřbitovům zahrady?

Nabídnout srdce a dostat zpět sračku
je jako udržet na suchu pračku.
Ona se zadírá a bublá nadarmo,
já zatím připíjím kloktadlo.
Je mi z vás na blití,
čuráci napití, čuráci zatracení...
Omluvy není,
omluvy tady není...

A song that makes me happy

4. května 2014 v 3:15 | Ratuska
Když je člověk závislej na muzice, těžko vybere jen jednu píseň, která ho dělá šťastným. Já jsem po poslechu několika kandidátů vybrala hit I believe in a thing called love od skupiny The Darkness, kterej jsem kdysi viděla snad na MTV. To byly ještě stromy zelenější, ptáci zpívali hlasitějc a celkově byl život růžovější. Taky jsem věřila v tu věc, který se říká láska.


A v co věříte vy?

I já mám k tomu co říct

29. dubna 2014 v 0:40 | Ratuska
V peněžence zvoní jen pár drobáků a ručičky budíku mi opatrně klepou na rameno. Obě skutečnosti nahrávají tomu, abych zalezla pod peřinu. Jenže mně je tady těsno. Stěny se nepozorovaně přibližují a zmenšují tak můj životní prostor, doufajíc, že si toho nevšimnu. Všimla jsem si a vyvíjím odpor. Postavím se do čela demonstrace za konec osamělým nocím! Podepíšu petici všemi svými jmény! A podepíšu ji krví!

Ale teď vyšťourám ty drobáky a půjdu na pivo. Závislost na lidském kontaktu je nesnesitelná.


Kam dál